Když napadne sníh

K psaní dnešního článku mě inspiroval napadaný sníh, kterého jsme si letos v zimě moc neužili. Ale jak se říká: „Únor bílý pole sílí“. O poli ani o práci na něm řeč nebude J . Bude řeč o dětech a o tom, jak si užívají sněhové nadílky.

V naší školičce to mají děti super. Máme k dispozici kopec (z pohledu dětí), nebo kopeček (z pohledu dospělých, tedy jak kterých). Na něm se dá bezvadně bobovat. Je to v prostorné zámecké zahradě, takže nehrozí srážka s autem, a stromy jsou mimo dojezdovou dráhu a taky dost daleko, tudíž bezpečná jízda z kopce dolů.

Napadl sníh, tak hurá na kopec! Super pobyt venku. Boby máme, jak říkáme „školkové“, nebo si je děti donesou z domu, protože těch „erárních“ je málo. Ale i tak se svezou všechny děti.

Mám pocit, že si to nedovedete někteří představit. Asi to neznáte, ale mi to tady tak máme, prostě si s dětmi užíváme zimy. Aspoň tím, že mají možnost si zabobovat, nebo postavit sněhuláka, „bunkr“, „iglú“ a další sněhové stavby. Pro některé je to jediná možnost, jak si tu zimu vychutnat.

Dost dětí má odpoledne různé kroužky, nebo přijdou domů až za tmy a to se jim ani nikam nechce. Rodičům také ne. Není divu, jsou za celý den v práci unavení a ještě se musí věnovat domácnosti, starším sourozencům, mají svoje koníčky a podobně.

Ani o víkendu to není lepší. Málokdo si může dovolit jezdit na hory, ať už kvůli práci, z finančních důvodů, nebo jen proto, že jim zimní sporty nejsou blízké. Neberte to jako výtku. Mám to podobně. Takže chápu.

Právě proto jsem vděčná za ten náš kopeček a za možnost, že na něm můžeme s dětmi bobovat. Je to velká legrace. Děti si užijí čerstvého vzduch, pořádného pohybu, radosti a smíchu. A také se u toho hodně naučí.

A už to slyším: „Cože? Oni se něco učí? Vždyť jen jezdí z kopce dolů! Co se dá u toho naučit?“ Hodně! J

Třeba brát ohledy na ostatní děti a dodržovat dohodnutá pravidla. U nás je zavedené pravidlo, že děti nesmí chodit nahoru do kopce, ale obchází kopec dokola po cestičce. Právě kvůli bezpečnosti, aby je někdo nesrazil, prostě aby se nepletly druhým do cesty. Když jedou dolů, musí počkat, až je kopec volný. Děti dole pod kopce zase ví, že musí co nejrychleji opustit prostor, aby do nich někdo nenajel. A přitom také musí sledovat, jestli někdo zrovna nejede, aby mu nevběhl do dráhy.

Učí si půjčovat boby. Nemáme jich tolik, aby vyšly na všechny děti, tak se musí střídat. Nebo jezdí i ve dvou. Takže se u nich rozvíjí kamarádství a taky vzájemná komunikace – musí se spolu domluvit, kdo s kým pojede, kdo bude sedět vpředu a kdo vzadu. Kromě jiného se dětí učí spolupracovat, protože jedou spolu a nejde přitom, aby dělal každý něco jiného. A nemůžeme zapomenout na překonávání strachu před první jízdou. Nebo dodání si odvahy znovu sjet kopec po pádu při poslední jízdě.

Bezvadné na tom je, že se děti učí, aniž by to věděly, učí se přirozenou cestou pomocí prožitku, tzn. že si to samy vyzkouší!

A to není všechno. Protože bobování není jediná zábava, kterou lze dělat na sněhu nebo se sněhem. Některé děti jízda z kopce dlouho nebaví, nebo ji ani nevyhledávají. Raději si staví sněhuláky nebo hrady.

Udělat takovou sněhovou kouli je někdy fuška. Přijít na to, jak uválet malou kouli, aby se nerozpadla při koulení, je pro malé děti skoro věda, obzvlášť pokud to ještě nezkoušely. Tady zapojují hlavičky a ruce pracují každá jinak. Pro dospělého nic neobvyklého, ale pro malé děti je to kumšt.

Když se podaří malá koule, jde se na válení a kutálení. Uf! Čím je koule větší, tím je těžší, takže zabrat a posilovat svaly. Nejen na rukách, ale i nohách a vlastně posiluje celé tělo. Výborný tělocvik. A není třeba do toho nikoho nutit J.

Teď je třeba postavit toho sněhuláka. Hm, ale to se zase musí děti mezi sebou domluvit, kdo bude pomáhat, kde bude sněhulák stát, jak bude vypadat – bude mít ruce, z čeho budou oči a tak dál. Opět se u dětí upevňuje kamarádství, vzájemná pomoc, komunikace, respektování názoru druhého.

To samé je u stavění různých hradů. Děti se zase domlouvají mezi sebou, pomáhají si navzájem a taky se učí samy řešit konflikty a rozepře. Sice někdy musí pomoct s řešením paní učitelka, ale je to jen výjimečně. Většinou to děti zvládnou samy.

To už by mohlo být všechno, že? Kdepak, to zdaleka není vše, co se děti při takovémto pobytu venku naučí! A co by to ještě mohlo být? To nestačí? Stačí, ale jsme venku a je sníh a mráz, nebo naopak svítí sluníčko, nebo může začít padat sníh. Hm, a co tedy s tím?

Když se řekne sníh, co vás napadne? Třeba jak zrovna padají sněhové vločky. A hned je můžeme pozorovat. Jak vypadají, že jsou jinak velké, někdy padají po jedné, jindy v malých chuchvalcích. Když dopadnou na teplou dlaň, tak roztají. Na zmrzlé zemi se z nich po nějakém čase vytvoří souvislá vrstva sněhu.

A sníh může mít i různou konzistenci. Když mrzne, sníh je sypký a nejde z něj dělat koule. Pokud je teplota nad nulou, nebo svítí sluníčko, sníh taje a je mokrý. Z mokrého sněhu se koule dělají nejlépe. A tak bych mohla pokračovat dál. Ale to není potřeba, to my dospělí víme a známe, že.

Děti, i když si hrají, se to učí. A takto se to učí, aniž by to věděly. Učí se prakticky a přirozeně – samy zkouší, vidí i slyší.

Se sněhem se dají dělat pokusy. Vzít jednu malou kouli do třídy a nechat ji rozpustit, aby děti viděly, že je z vody a taky, že sníh už není úplně čistý. Aspoň vidí, co dávají do pusinky, protože hodně dětí sníh „ochutnává“.

To je jen malý výčet toho, co děti mohou zažít, dělat, naučit se, vyzkoušet a vymyslet, když je venku konečně sníh. A i když to tak nevypadá, tak všechno, co se venku hravou formou naučí, jim pomáhá i při záměrném učení, nebo při přípravě k zápisu. Třeba když se učí kreslit různé geometrické tvary, různé čáry a vlnky a podobně, lépe ovládají svoji ruku, protože ji procvičovaly při dělání sněhových koulí. Jsou trpělivější, soustředěnější, vydrží u úkolu až do konce, tedy když už ho má splněný.

Když napadne sníh, tak hurá ven! Dopřejte dětem, ať mají radost, smějí se, užívají si sněhu, volného pohybu a učí se novým věcem. Budou mít spoustu super zážitků. Jak s kamarády stavěly sněhuláky a kolikrát se jim skáceli. Jak bobovaly a občas měly nehodu, ale neplakaly, protože to byla legrace. Při tom všem jim vůbec nevadí, že jsou promočení nebo i špinaví. Hlavně že je švanda, jim je dobře a cítí se v pohodě.