Kdo jsem?

     Jsem šťastná a pyšná máma. Jsem také pyšná babička.  Mám bezvadného milovaného a milujícího manžela. Ráda tvořím. Přesněji, věnuji se  háčkování a pletení. A také mám ráda svoji práci učiteky v mateřské škole, které se věnuji bezmála třicet let.

     Když jsem zakládala tento blog a psala první článek, myslela jsem si, že moje nej, z kterého budu vycházet při  tvoření, je právě moje práce. Že budu čerpat ze svých mnohaletých zkušeností a moje podnikání založím na tvoření pracovních listů a jiných aktivit pro děti předškolního věku, na psaní informativních a inspirativních článků pro učitelky. 

     Čas pomalu běžel. Vznikl neplacený ebook, tvořila jsem placený ebook, napsala pár článků, ale... Ale nešlo to tak, jak bych si představovala. Když už jsem měla chvíli čas, tak místo toho, abych si sedla k počítači a tvořila pracovní listy pro děti nebo psala články na blog, jsem vzala do ruky háček nebo jehlice a věnovala jsem se svému koníčku. Raději jsem háčkovala nebo pletla, než abych u počítače dávala dohoromady aktivity pro děti. Vymýšlela jsem je, to ano, protože s dětmi pracuji, ale už jsem se nedonutila je zpracovat do ebooku, článků a zveřejnit je na webu. Tak to šlo den za dnem. A pořád jsem stála na jednom místě a nešlo to dál. Než přišel den, kdy mi to došlo! Den a okamžik, kdy mi došlo, proč to nejde, kde je ten zádrhel! Den, kdy jsem si ujasnila, co mě opravdu naplňuje, přináší mi radost, uspokojení, relaxaci, co je moje know how!

     Teď jsem žena, která se věnuje ručním pracem, svojí rodině, sobě samé. Pořád mám ráda děti, ráda jim pomáhá a to nejen jim. Ráda pomůžu komukoli, kdo mě o to požádá, pokud je to v mých silách mu pomoci. Mám ráda svoji práci učitelky v mateřské škole. Baví mě vymýšlet dětem různé aktivity, hrát si s nimi.

     Nebylo a není pro mě problém pomáhat kolegyním, vést praktikantky, pomáhat i s provozními záležitostmi. Jen už se tomu nevěnuji tolik jako dřív. Dřív jsem se  práci  učitelky věnovala naplno. Kolikrát i na úkor vlastní rodiny i na úkor sebe samé. To jsem si však v té době nepřipouštěla.

     Pracovní nasazení, okolnosti v práci, které mě stresovaly, se začali odrážet na mém zdraví. Zaregistrovala jsem celkovou únavu. Nebyla to únava, že bych chtěla spát, jen jsem neměla energii a sílu, nic se mi nechtělo. Byly dny, kdy to bylo lepší, jindy jsem byla ráda, že už jsem doma. Ale vysvětlovala jsem to tím, že se blíží konec roku a tak se ohlašuje i únava.

     Zvládla jsem nachystat večeři, umýt syna a uložit ho. Čtení pohádky většinou zůstalo na tátovi. Protože jsem opět šla pracovat.

     Ve školce se vše pomalu chystalo na ukončení školního roku – výlet, rozloučení s budoucími školáky, rozdat dětem jejich výtvory, vše připravit na prázdniny. Tak není divu, že toho člověk měl dost. Od půlky června už jsem počítala dny do prázdnin a těšila se na dovolenou.

     Během července jsem se dala trochu do hromady. Věnovala jsem se synovi, dala do pořádku domácnost, kterou jsem zanedbávala, relaxovala jsem u háčkování hraček. Užila si rodinnou dovolenou v Jeseníkách. Sice byla krátká ale pohodová. Pracovala jsem na sobě a zase jsem se usmívala a cítila se dobře.

     Přiblížil se poslední prázdninový týden a s ním skončila dovolená. Nový školní rok jsem začala s úsměvem plná elánu. Ale na konci září jsem opět bojovala s únavou, která se pomalu zhoršovala. Už dopoledne, tak kolem desáté hodiny jsem cítila únavu, byla jsem bez energie a síly, ale musela jsem pracovat dál.

     Přemýšlela jsem, proč se pořád cítím unavená, jestli nejsem nemocná. Tak jsem navštívila svoji obvodní lékařku. Následoval odběr krve a čekání na výsledky. Vše bylo v normě, žádná infekce, štítná žláza v pořádku, prostě všechno bylo v pořádku. Podvědomě jsem věděla, že problém bude někde jinde. Ale neřešila jsem to. Neměla jsem čas.

     Mezitím se moje únava odrazila i na mém chování. Po sedmi a půl hodinové směně u dětí (místo šesti a půl hodinové) jsem už neměla energii a sílu s někým mluvit. Doma jsem dělala jen to nejnutnější, kromě přípravy do práce.

     Jak už jsem psala, únava se odrážela na mém chování. Odpoledne už jsem neměla sílu s nikým mluvit, doma jsem byla pořád s něčím nespokojená, s manželem jsme se začali hádat, často jsem proplakala celou noc.

     Neshody doma, stres a tlak v práci, neřešená únava to vše se stupňovalo, až už to nešlo dál a já se sesypala. Moje tělo nechtělo poslouchat, nemohla jsem nic dělat, jen plakat a ležet. 

     Následoval tříměsíční "odpočinek". Přesněji, musela jsem zůstat z práce doma, navštěvovat psychiatra i psychologa, pořádně se vyspat, odpočinout a zregenerovat se, dát se dohromady. Pomalu se mi vracela síla, energie, bylo mi líp.

     V té době se zrodila myšlenka zúročit svoji dlouholetou praxi. A tak jsem se, po domluvě s manželem, přihlásila do online kurzu "Podnikání z pláže". Kurz provází účastníky prvními kroky vedoucí k podnikání online. Mým záměrem bylo předat jiným učitelkám svoje zkušenosti, rady, nápady, inspirace prostřednictvím e-booků, článků na webu, pracovních listů pro děti. 

      Pomalu jsem začala s kurzem. Vytvořila jsem si svoje webové stránky, vznikaly první články. Splnila jsem několik kroků a modulů v kurzu. A také přehodnotila svůj pracovní, rodinný i osobní život.

     Změnila jsem pracovní působiště. Už jsem dál nemohla pracovat na původním místě. Cítila jsem, že potřebuji změnu. Buď úplně jinou práci s jiným zaměřením nebo jinou mateřskou školu.

      Vyhrála změna mateřské školy. Zkoušela jsem hledat jiné místo s jiným zaměřením, ale nešlo to. Bez dětí jsem si svoji práci nedovedla přestavit. Být učitelkou v mateřské škole byl můj sen už od 4. třídy základní školy. Sen splněný. Takže děti ano, jen v jiném prostředí a kolektivu.

      Chvíli trvalo, než jsem dostala nabídku a mohla nastoupit. Ale i to hledání stálo zato. Získala jsem nové zkušenosti a dokonce mě to posílilo po psychické stránce.

      V nové školičce stále pracuji a vůbec nelituji, že jsem opustila jisté místo, měla jsem trvalý pracovní poměr, za vlastně nejisté. Daří se mi tady. Mám príma kolgyně,  děti jsou báječné.

     Kromě pracovního místa, jsem postupně prošla i osobní proměnou. Více jsem se zaměřila na sebevzdělávání, na své zdraví a hlavně na svoji rodinu. A také došlo k uvědomění si, že tvoření pracovních  listů a předávání zkušeností jiným učitelkám není to, co bych chtěla dělat.

     Snažila jsem se psát, tvořit, ale neplnilo se moje očekávání, neměla jsem z toho radost. Spíš mě to stresovalo a naplánované úkoly jsem odkládala na až zítra, dnes budu háčkovat...

     Pak přišel rok 2020, měsíc březen a vyhlášení nouzového stavu. Kvůli uzavření základních škol jsem zůstala doma se synem, prvňáčkem a učila jsem se s ním. Přestože je syn šikula, občas bylo učení o nervy. Nechtělo se mu, nešlo mu to apod. A občas mi ruply nervy. Ach jo, oba jsme pak plakali. 

   Po pár dnech mě napadlo, vzít si k učení háčkování nebo pletení. Abych byla víc v klidu. A fungovalo to! Byla jsem klidnější,  lépe jsme oba zvládali školní přípravu. V těchto dnech mi úplně došlo, jak to semnou je. Že mě tato rukodělná činnost uklidňuje.

     Ruční práce mi také pomohly lépe zvládnout vzniklou situaci, nejistotu, co bude dál, jak se situace s covidem bude vyvíjet a co přinese. Každou volnou chvilku jsem se tomu věnovala. Tvořila jsem i bez návodů, a přestože jsem si před tím neuměla představit, že bych zvládla sepsat návod, tak opak byl pravdou. Nejdříve jsem si dělala poznámky do sešitu. Později přišla na řadu aplikce v mobilním telefonu.

    V březnu 2020 zveřejňuji na svém webu první návod zdarma.  Dál háčkuji a pletu. Hlavně pro děti. V mém okolí se rodí hodně miminek, tak se při svém tvoření zaměřuji na ně. V mém mobilním zápisníku přibývají návody. V hlavě se rodí nápad na ebook.

     A na jaře roku 2021, kdy v zemi opět vládne lockdown a covid prázdniny (naše pojmenování této situace ) vzniká ebook s návody na velikonoční háčkování "3 + x návodů na velikonoční háčkování"a další návody.